Skaldarheim
Halsvik [HALS-vik]
Přístav mezi třemi fjordy.
Halsvik leží na skalnatém pobřeží, kde se mlha mísí s kouřem z pecí a solí z moře. Kovadliny tu znějí od úsvitu do noci a rytmus kladiv udává tempo města. Lidé říkají, že kdo sem přijde s prázdnýma rukama, odejde s jizvami – po práci nebo po bitvě. Přístav je domovem jarlovy družiny, která tu shromažďuje všechny Unfated nalezené ve Skeldarheimu. V Halsviku se rodí meče, sliby i zrada.
Ormstad [ORM-stad]
Loděnice a město mořeplavců, známé svými drakkary s dračími příděmi.
Ormstad leží v široké zátoce, kde se vítr opírá do plachet už od svítání. Tesaři a kováři tu pracují bok po boku, jeden formuje dřevo, druhý kov, a mezi nimi vznikají lodě, které nesou jména bohů i démonů. Každý drakkar se před spuštěním do vody křtí krví z ruky jeho stavitele. Místní říkají, že moře pozná jejich práci podle hluku vln: žádná loď z Ormstadu neodpluje tiše.
Kveldrholt [KVEL-dr-holt]
Malá ovčí ves ležící u hranic s Varghtollem.
Kveldrholt se ztrácí na hranici pobřeží a lesa, kde se soumrak drží déle než jinde. Dřevěné domy stojí roztroušeně mezi balvany porostlými mechem a na kamenných zdech visí vyschlé kůže. Lidé z Kveldrholtu jsou tvrdě pracující, nebojácní a naladění na cyklus života který sdílejí se svými zvířaty i plodinami. Ves je tichá, ale bdělá, připravená každou další hrozbu i radost.
Brennvik [BREN-vik]
Přístav nájezdníků a obchodníků, centrum skeldarských výprav.
Brennvik se rozkládá na pobřeží, kde jsou skály poseté ohništi a kosti z minulých tažení zbarvují písek do šeda. Každé ráno se tu ozývá křik racků a hučení moře, každý večer zvuk rohu a zpěv válečníků. Kováři kují čepele, ženy pletou sítě a děti se učí, jak zapálit oheň i ve větru. Každé vyplutí slavnostní hranice – pro štěstí, pro odvahu, nebo jen proto, že posezení u velkého ohniště s medovinou v ruce bude možná pro nájezdníky tím posledním.
Tirnheim
Fjalltindr [FJAL-tindr]
Hlavní město, vytesané do horského masivu.
Fjalltindr vyrůstá přímo ze skály, jeho síně jsou chladné, ale věčné. V zimě mizí pod závějemi a jen modré světlo z oken naznačuje, že lidé tam dole stále žijí. Každý kámen v sobě nese ozvěnu kladiva – ne válečného, ale tvůrčího. Zdejší kováři, tesaři a kamenotepci pracují v rytmu modliteb k Syn, bohyni snů a míru. Když noc zahalí hory, říká se, že město se stane hvězdou, která spadla z nebe a odmítla zhasnout.
Lyngrholt [LINGR-holt]
Vysokohorská farma obklopená vřesovišti.
Lyngrholt je nejvýše položená osada v Tirnheimu. Zdejší lidé žijí prostě, ale hrdě; zvířata i lidé tu sdílejí stejný přístřešek, protože vítr nerozlišuje. Každé léto, když vřes rozkvete, se koná slavnost Světla: obyčejné, klidné shromáždění, při němž se zpívá beze slov. Prý díky požehnání bohů má Lyngrholt několik políček s překvapivě úrodnou půdou, která jim dovoluje z malého místa vytěžit maximální výnos - rychle rostoucí zeleninu sklízí i vícekrát ročně.
Vetrheim [VETR-hejm]
Vesnice kolem horkého pramene, známá svými léčivými koupelemi.
Vetrheim je místem, kde země vydechuje. Z trhlin nepřetržizě stoupá pára, která se drží mezi chalupami jako duchové. Voda je horká, sirná, ale uzdravující. Na jaře sem přicházejí poutníci z nížin, aby ze sebe smyli vinu i bolest. Kolem pramene stojí kamenné sloupy se starými runami, z nichž některé už nikdo neumí číst. Jen nejstarší ženy tvrdí, že v noci se z páry ozývá tichý zpěv bohyně Syn.
Huldvik [HULD-vik]
Skrytá osada v mlžném údolí, útočiště samotářů a vyhnanců.
Huldvik je tichý za noci i za dne, mlha tu nikdy úplně nezmizí, jen mění tvar. Cesty k vesnici nevedou po mapách, ale po paměti. Říká se, že kdo Huldvik hledá, ho nenajde; kdo ho nečeká, ten do něj zabloudí. Obyvatelé žijí z lovu, rybaření a darů lesa, mluví málo a pohybují se tiše. Ti, kteří se zde narodili často tvrdí, že by tichou osadu nikdy nevyměnili za jinou. Ti, kdo do ní přicházejí tak dělají proto, že očistný klid hledají.
Varghtoll
Ulfrgard [UL-fr-gard]
Kamenná síň obklopená totemy a dřevěnými domky.
Ulfrgard stojí v říční zátočině uprostřed srdce lesa, kde bývá noční tma hustá jako med. Kolem hlavní síně se tyčí totemy z bílého dřeva, jejichž tváře se mění s ročními dobami. Každý návštěvník kolem nich musí projít – kdo se nezastaví, aby vzdal úctu, často v hlubokých lesích zabloudí. Lidé v osadě žijí, pracují i bojují v souladu se svým domovem; beze spěchu, s metodickým rozmyslem a tak, aby využili každé příležitosti.
Vargheim [VARG-hejm]
Lovecká osada, o kterou se dělí lidé a vlci.
Vargheim je ves, kde se hranice mezi člověkem a šelmou ztrácí. Každý dům má vedle ohniště místo pro vlka, a každé dítě zná všechna jejich jména. Zdejší válečníci neútočí v řadách, ale ve smečkách – rychle, tiše a s přesností. Vlčí vytí se tu považuje za požehnání, nikoli varování. Když zemře vlk, jeho kosti jsou spáleny jako by se jednalo o lidského bojovníka.
Myrkvoll [MYRK-voll]
Sídlo druidů, místo snů, magie a krve.
Myrkvoll leží v údolí, kam se slunce dostane jen na pár hodin denně. V noci se nad ním vznášejí světla – někdo říká, že jsou to duše, jiní, že zvědavé bludičky. Druidové zde čtou znamení v dýmu, hlíně a popelu, a když promluví, jejich hlas zní, jako by k nim promlouvala samotná země. Mnoho lidí z celého Skalanderu, někteří dokonce i z Vestgardu, podnikají za místními druidy poutě, pokud mají dost peněz a problém dost palčivý.
Nattlund [NATT-lund]
Duchovní háj a svatyně měsíčního kultu.
Nattlund je osada vystavěná kolem kruhu bílých kamenů obklopených prastarými stromy. O svácích sem přicházejí ženy i muži z okolí, aby přinesli oběti bohyni Nótt. Tančí bosí po mechu, a po obřadu zůstávají do východu slunce v tichu. Magický střed osady je však v běžné dny obklopen obyčejným životem: lovem, prací na políčkách i v dílnách, zvuky zbraní, hádek i smíchu.
Hrafnstrond
Korrvik [KOR-vik]
Osada na hranici moře a bažin, duchovní centrum Hrafnstrondu.
Korrvik stojí tam, kde země přechází v moře, a slaná voda se mísí s černým bahnem. Runové kameny padlých trčí z pobřeží jako prsty bohů dosahující až k ramenům dospělého muže – každá vlna po nich přejede, jako by četla jejich jména. Místní lidé žijí v rytmu přílivu a pohřebních zpěvů, jejich domy jsou z tmavého dřeva a střešní trámy zdobí lebky havranů. Korrvik není místem smutku, ale živoucí vzpomínky, která místním pomáhá překonávat každý další náročný den.
Ravnskar [RAVN-skar]
Svatyně padlých válečníků.
Ravnskar je osada, nad kterou ční ve skalách temný výběžek bičovaný slaným větrem. Na jeho vrcholu stojí kamenný oltář pro oběti bohům i mrtvým – kámen z prahu vlastního domu, pramen vlasů nebo pár kapek krve. Od vrcholu je vidět moře, a kdo má odvahu, může prý podle letu hravranů poznat, jak dlouho mu ještě zbývá. Pod rituálním místem však probíhá zcela obyčejný život zemědělců a chovatelů dobytka, na první pohled nepříliš zatížených tím, jak blízce mají k tomu, aby na ně byl upřen boží pohled.
Skelvik [SKEL-vik]
Místo pohřebních člunů a starých řemesel.
Skelvik leží na ústí řeky, která stéká z hor a stáčí se mezi kmeny mrtvých stromů. Ves slaví každé úmrtí jako začátek nové cesty: těla se kladou do člunů z černého dřeva a zapalují je ohněm, který má vést duši přes moře. Zdejší řemeslníci jsou vážení po celém Skalanderu; jejich pohřební lodě se používají i daleko na severu. V noci se nad řekou objevují světélka, která prý značí, že mrtví našli cestu domů.
Garholt [GAR-holt]
Posvátné místo všech bohů, zakázaná půda pro zbraně a boj.
Garholt leží na kamenné plošině v horách, kam vedou jen dvě cesty: jedna strmá, druhá vytesaná do nitra hory. Na plošině stojí kamenné oblouky, starší než paměť lidí, a uprostřed nich chrám bez střechy – otevřený nebi i bohům. Spravují ho Helgarborn, „zrození posvátnem“, kněží, kteří dohlížejí na přísahy, obřady i pohřby vládců. Kdo vstoupí se zbraní, ztrácí právo na čestnou smrt v boji.
Skarfjord
Bjornaas [BJORN-aas]
Hlavní přístav z černého kamene.
Bjornaas je město, které nikdy nespí. Domy z černého kamene stojí těsně u sebe, ulice jsou plné solí nasáklého kouře a mořských písní. Každá bouře je tu slavností, každý hrom požehnáním. Lidé z Bjornaasu se nebojí ničeho – věří, že moře i Vallhala přijímají jen ty, kteří si zaslouží být zapamatováni. Zdejší obyvatelé jsou rybáři, kormidelníci, výrobci lodí a nájezdníci, kteří se neohlížejí zpět: jejich život je věčný pohyb mezi odlivem a přílivem.
Eldhavn [ELD-havn]
Město pecí, kovu a rybolovu.
Eldhavn leží severně od Bjornaasu a jeho vzduch voní solí a železem. Kovářské pece hoří i v noci a od jejich žáru se odráží světlo na hladině moře. Místní lodě se poznají podle kovových ornamentů na přídích, které prý odvádějí blesky. Když se bouře blíží, mladí muži z Eldhavnu vystupují na útesy a rozžínají ohně – ukazují moři, že je u nich vítané.
Froskeld [FROS-keld]
Horská osada známá svou studenou vodou a odvážnými lidmi.
Froskeld leží na hranici hor, kde se sníh mísí s vodou z mořských bouří. Pramen, který zde vyvěrá, je ledový i v létě, ale kdo se v něm vykoupe, získá podle pověsti odolnost vůči chladu i smrti. Místní ženy ji používají při očistných rituálech před svatbou, muži ji pijí před bojem. Ani pod zimním sněhem se Froskeld nemění v tiché místo, protože místní mají vždy něco na práci.
Vestgard
Hálmrheim [HAL-mr-hejm]
Staré sídlo krále Haralda Hroaldssona, město kouře a ticha.
Hálmrheim je vytesaný do útesu nad mořem, jeho stěny rudé od železného prachu. Z dálky vypadá jako pustá pevnost, ale uvnitř se rozprostírají síně ozdobené bronzem a červeným kamenem. Každý den tu začíná úderem kladiva v královské kovárně a končí, když zhasne poslední pochodeň. Ulice jsou úzké, bez smíchu, ale plné řádu – lidé Vestgardu věří, že oheň je bohem, zákonem i popravčím.
Skarnholt [SKARN-holt]
Hornické a opevněné město na úzkém hrdle poloostrova.
Skarnholt je srdce obrany Vestgardu, kamenné město obklopené hřebeny, z nichž se těží železo a černá sůl. Vzduch tu nikdy není čistý, nebe nikdy modré; jen dým, popel a práce. Každý dům má kovárnu, každý muž i žena vlastní kladivo. Když se do města přiblíží cizinec, cítí váhu váhu ostražitých pohledů ozbrojených stráží. Skarnholt na vnější svět nepůsobí jako město lásky, ale cti.
Eldurheim [EL-dur-hejm]
Svatyně Surtra a výcvikové místo Brandrfolku.
Na západním pobřeží, kde se slunce potápí do moře, leží Eldurheim. Zbrojnice, svatyně i škola v jednom. Každý kámen je tu očazený, každá zeď posetá runami Kaunaz – symbolem znovuzrození. Brandrfolk zde trénují v rytmu kladiv a bubnů, až se země třese. Západy slunce mění kov na zlato a krev na bronz. Obyvatelé osady, kteří mezi Brandfolk nepatří jsou pověřeni jejich zásobováním a naplňováním potřeb velících důstojníků.
Rauthvik [RAUT-vik]
Město zbarvené železitým prachem a potem.
Rauthvik leží u moře, jehož voda má barvu rzi. Zdejší domy jsou nízké a stěny rudé od kovového prachu, který se nikdy úplně nesmyje. Lidé z Rauthviku říkají, že kdo se jednou narodí s rudým prachem v plicích, nemůže zemřít mimo oheň. Každé jaro se zde koná slavnost při níž se všechny pece rozžehnou zároveň a moře zrudne od odrazu žáru.
Brunnholt [BRUN-holt]
Klidné místo určené k odpočinku válečníků.
Brunnholt leží stranou cest, obklopený popelavými poli a větrem, který nikdy neutichá. Každý voják, který se vrací z nájezdů, zde tráví několik dní, než se smí dotknout kovadliny či meče. Oheň zde hoří tiše, bez jisker, a popel z každé výpravy se sype do země jako památka. Starci říkají, že z té půdy jednou vyroste les kovových stromů, až se války konečně unaví.