Druidové
„Vše co dýchá, mluví. Jen ne vždy slovy.“
Zatímco čarodějnice se obracejí k runám a živlům, druidové se učí rozumět tělu. Tkáním, bolestem i tepu, které v sobě nosí ozvěnu přírody. Jejich magie pramení z pochopení rovnováhy: všechno, co dokáže uzdravit, dokáže i zranit. Každá bylina má svůj protiklad, každé kouzlo svou cenu.
_edited_edited_p.png)
Druidové jsou také vykladači snů a hlasatelé vizí. Sny jsou pro ně jen dalším jazykem bohů, učí se slyšet jejich podtón a dokáží tak nahlédnout i do skrytých vrstev reality. Aby k nim otevřeli cestu, sobě i ostatním, často užívají halucinogenní houby, kořeny nebo pryskyřice, které navozují stavy mezi spánkem a bděním. Ve chvílích, kdy se svět a podsvětí dotýkají hledají odpovědi.
Nežijí v chrámech ani městech, ale v kruzích a společenstvích připomínajících smečky. Každé společenství (nebo smečka, protože to označení nepovažují za urážlivé) má svého staršího, který rozhoduje o rituálech, léčení i trestech.
Věrnost mezi nimi je tichá, hluboká a nepsaná. Samotáři existují, ale lidé jim příliš nevěří — kdo ztratí smečku, prý ztrácí i část sama sebe. Největší společenství druidů sídlí v Myrkvollu, kde vede svůj rod už po staletí linie snových vykladačů. Tamní druidové znají jména každého stromu, který kdy vyrostl z půdy jejich údolí, a tvrdí, že krev v jejich žilách je jen jiná podoba mízy. Jejich rituály jsou tiché, pomalé a neúprosné — stejně jako příroda. Když vkládají ruce do ran, zpívají; když volají k duchům, šeptají. A když se rozhodnou ublížit, udělají to bez hněvu. Rozklad i růst jsou pro ně jen dvě strany téhož dechu.
Druidové se nikdy nevážou k jednomu jarlu. I ti z Myrkvollu, kteří udržují spojenectví s jarlem Bjornem a jeho lidmi z Varghtollu, zůstávají převážně nezávislí. Když je jejich moudrost nebo léčba potřebná, jsou navštěvováni, nikoli povoláváni. A nechávají si za své služby platit. Chudák zaplatí krví, bylinou nebo zásobami. Bohatý darem, který má pro něj váhu. Vždy však cenu určuje druid sám, podle požadované služby. V tom je jejich spravedlnost: žádná platba nemá stejnou hodnotu pro dva lidi.
Druidská magie
-
Dotek uzdravení: pomocí bylinných obkladů, rituálních zpěvů nebo přenesení vlastní síly dokáží léčit běžné rány i nemoci. Léčení je pomalé, bolestivé a vyčerpávající.
-
Hniloba a jed: znají rostliny i houby, které dovedou zabíjet. Správně zkombinované vytvářejí jedy na zbraně, otrávený kouř i nápoje.
-
Volání kořenů: v čase nejvyšší soustředěnosti dokážou krátce ovlivnit růst rostlin: zpevnit půdu, nechat vinnou révu spoutat nepřítele nebo zahalit prostor zelení.
-
Dech noci: vdechnutím kouře z posvátných hub či bylin upadají do transu, ve kterém spatřují obrazy z jiných míst nebo z blízké budoucnosti.
-
Výklad snů: rozumějí snům svým i cizím. Umí je přetvářet v proroctví nebo varování – nikdy však přesně nevědí, zda jsou z božské vůle, nebo jen odrazem lidských obav.
-
Zpěv bolesti: obrácená síla léčení. Výjimečně dokáží zranit dotykem nebo flétnovým tónem, který rozbouří krev pod kůží.
Runové čarodějnice
„Síla je vědět — a neříct.“
Runové čarodějnice nejsou seskupením, ale samotářkami rozptýlenými po celém Skalanderu a Vestgardu. Každá z nich nese své znalosti a svou pověst. Žijí mezi lidmi, mezi vojáky, někdy i na dvorech jarlů. Jejich loajalita je osobní, ne sdílená. Službu přijmou, když jim to vyhovuje, a zruší ji stejně snadno. Proto jim lidé říkají Bandlausir (nesvazatelné).
_edited_e.png)
Na rozdíl od druidů, jejichž magie roste z přírody, čerpají runové čarodějnice sílu ze znalostí, které ukládají do svitků. Každé kouzlo je vytesáno do spleti run, zpečetěno rituálem a vykoupeno přesností. Základy zvládne každý, kdo má trpělivost a trochu citu — ale skutečné mistrovství spočívá v tom, jak runy použít, kdy mlčet a komu důvěřovat.
Jejich magie je praktická, přízemní i nebezpečná. Dokáží zpečetit krevní přísahu tak, aby ji neporušil ani ten, kdo by chtěl; ochránit dům či síň před těmi, kdo v srdci chovají zlé úmysly proti obyvatelům; uložit obraz nebo vzpomínku do run, které lze jednou aktivovat, aby předaly vidinu tomu, komu tak učiní.
Takto mohou šířit tajemství, příkazy i varování, ne pomocí jazyka, ale čarami vyrytými do kamene i kosti nebo nakreslenými popelem. Lidé runovým čarodějnicím příliš nevěří, a ony to dobře vědí. Proto si cizí strach často pěstují jako zbraň. Předstírají kouzla, která nedokáží provést, a slibují sílu, o níž samy pochybují. Ne z chamtivosti, ale z nutnosti. Ve světě, který se jich bojí, je lepší být děsivé než zranitelné.
Mezi jmény čarodějnic, která přežila v paměti lidí, se nejčastěji šeptá Ylva, paní Halsviku, manželka jarla Snorriho, o níž se říká, že dokáže rozmlouvat s ohněm i s mrtvými. Možná je to pravda. Možná jen dobře zná cenu strachu.
Runová magie
-
Krevní přísaha: uzavírá slib runou psanou vlastní krví. Kdo ji poruší, pozná bolest, která připomene cenu zrady, v krajním případě může zaplatit životem svým nebo blízkých.
-
Ochranné znaky: runy vyryté do prahů, dveří nebo zbraní odvracejí osoby se zlými úmysly. Jejich účinek trvá, dokud se symbol neporuší.
-
Zapečetění: umožňuje skrýt či uzamknout místo nebo předmět tak, aby se nepovolaným jevilo (jevil) jako zcela obyčejný. Porušení těchto run čarodějky vycítí.
-
Vidiny z run: čarodějnice dokáží uložit do kombinace run vzpomínku nebo obraz. Kdo ji aktivuje, spatří úsek toho, co ona viděla. Runy pak ztrácí sílu a vidinu nelze znovu vyvolat.
-
Runy mlčení: tlumí hlasy i zvuky; dění v domě nebo místnosti, kolem které jsou rozestavěny, není slyšitelné pro ty kdo zůstali mimo ni. Magie přetrvá do porušení run.
-
Uchované runy: čarodějnice u sebe může uchovávat tři aktivní runy, napsané na vlastní kůži. Každá přitom může obsahovat jedno drobné obranné kouzlo – plamen proti chladu, světlo ve tmě, mlhu pro útěk. Aktivují se dotykem nebo krví, a po jediném použití se znak spálí.
-
Zpětný znak: každé runové kouzlo lze obrátit, včetně jeho působení, pokud se symbol přečte odzadu. Jen málokterá čarodějnice se však odváží to zkusit.