Skeldarheim
[SKEHL-dar-hejm]
Pobřežní jarlství kovu a větru ve Skalanderu (aktuální místo hlavní dějové linie)
.png)
Mezi lidem Skeldarheimu jsou nejvíce ceněni ti, kteří se vydají na cestu kovářů a mořeplavců.
Jarlova družina elitních nájezdníků není nejpočetnější, nicméně vyniká výbornou výzbrojí a každý její člen je jarlem osobně vybírán. Hlavní město Skeldarheimu zásobuje řada menších, převážně zemědělských a hornických, osad roztroušených podél pobřeží a v blízkých lesích. Hlavní bohatství Skeldarheimu pochází z nájezdů.
Hlavním městem je Halsvik [HALS-vik], přístav mezi třemi fjordy, kde se rodí nejpevnější meče. V němž nejen sídlí jarl, ale do kterého také jeho družina během svátku Sigrblót shromažďuje všechny Unfated, kteří se ve Skeldarheimu vyskytnou. Mnoho z nich je před jarla přivedeno nedobrovolně a následně donuceno ke službě mezi jeho nájezdníky nebo na dalších pozicích.
Jarl Snorri Skeldarson je přísný, hrdý muž, který nechává do kůže svých oblíbených nájezdníků vypalovat rodové runy, veden vírou v to, že jej pak nebudou moci zradit. Tak se rozšiřuje elitní oddíl jeho Skeldarhönd (Skeldarské pěsti). Snorri je posledlý mocí, kontrolou a proroctvím, které si, stejně jako ostatní jarlové, vyslechl před více než desítkou let. Je přesvědčen, že právě on bude tím, kdo ovládne osud ženy, o které proroctví hovoří a stane se tak prvním králem Skalanderu.
Jeho žena, čarodějka Ylva, a dospívající syn Leif ho v této víře podporují. Ylva se všemi možnými způsoby snaží zasadit o to, aby až Leif zdědí Snorriho pozici, šlo už skutečně o královský trůn. I přes svůj chlad je lidem Skeldarheimu bližší, než její manžel.
.png)
„Síla v železe, čest ve smrti.“
Tirnheim
[TIRN-hejm]
Horské jarlství mlčenlivých ve Skalanderu
Lidé z Tirnheimu bývají zdrženliví, málomluvní a houževnatí jako kameny, které obklopují jejich domovy.
Život ve výškách, kde se mlha drží celé dny a slunce se dotýká jen nejvyšších štítů, je naučil spoléhat se na instinkt a trpělivost. Věří, že sny nejsou klam, ale hlas bohů, a že ten, kdo je dokáže pochopit, se může dotknout samotného osudu.
Hlavním městem je Fjalltindr [FJAL-tindr], částečně vytesaný přímo do horského masivu. Zdi jeho Velké síně se prý noci lesknou, jako by se v nich odrážely hvězdy z jiného světa. Ostatní osady Trinheimu jsou malé a odlehlé, často přístupné jen přes horské průsmyky, které v zimě mizí pod závějemi. Obyvatelé přežívají z lovu, obchodu se solí a z výroby zbraní, jenž tiše konkurují těm Skeldarheimským.
Jarlině Bodil Hrafndottir, známé jako Tichá pravda, koluje v žilách kapka krve boha Forseti – narodila se tedy jako Unfated. Do své družiny přijímá pouze ženy, které učí bojovat jinak, než jak běžně činí muži; s přesností, klidem a nepředvídatelností, která rozkládá protivníka dřív, než pozvedne zbraň. Tyto válečnice se mezi sebou nazývají Hljóthokur (Hlasy mlhy) a mnozí věří, že jejich pohled dokáže zlomit vůli stejně snad snadno jako jejich čepel ukrátit život.
O Bodil se šeptá, že odmítá lidské i božské příkazy, a že sny, které k ní přicházejí, varují před příchodem koruny zbrocené v krvi. Vyhýbá se proto čemukoli co by ji, nebo Tirnheim, spojilo s proroctvím.
.png)
„Kdo slyší mlčení, zná pravdu.“
Varghtoll
[VARG-thol]
Jarlství skalanderských lovců a druidů, kde jsou vlci posvátnými posli bohyně noci.
.png)
Lesy Vargthollu jsou starší než paměť lidí. Kmeny stromů tu šumí jako hlasy předků a mezi nimi se pohybují stíny, které nelze odlišit od živých. Obyvatelé tohoto jarlství věří, že každé srdce nese kus noci a že jen ten, kdo se nebojí tmy, dokáže slyšet slova bohyně Nótt. Lovci i druidové tu žijí v rovnováze s lesem – není pro ně nepřítelem, ale domovem, který je zkouší i chrání.
Hlavním sídlem je Ulfrgard [UL-fr-gard], kamenná síň obklopená totemy z bílého dřeva, jejichž tváře se mění s ročními obdobími. Okolní vesnice jsou rozptýlené, často ukryté hluboko v lesích a spojené jen úzkými loveckými stezkami. Život zde plyne pomalu: lov, sušení masa, uctívání měsíce a tichá společenství kolem ohňů, kde se místním zdarma a cizincům za poplatek předčítají sny.
Jarl Bjorn Ulfrbane býval kdysi berserkem, válečníkem, kterého ovládal hněv i krvavé šílenství. Říká se, že jedné noci ho zranil vlk a v jeho ráně zůstala kapka temnoty. Když přežil, jeho oči získaly barvu měsíčního světla a on sám se změnil. Od té doby vládne s klidem, jenž děsí i utěšuje. Mnozí ho považují za Unfated – za muže, kterému Nótt darovala pohled, jenž vidí pravý úmysl, pod povrchem věcí. On sám to nikdy nepotvrdil a jeho ženy, Anke a Elin, o této záležitosti také mlčí.
Bjornova družina, Vargrskuggar (vlčí stíny) se skládá z lovců, stopařů a druidů, kteří se učí číst znamení v popelu, krvi a snech. Bojují s trpělivostí noci; ne silou, ale stínem, který padne přesně tam, kam má.
„Vlčí krev, lidská čest.“
Hrafnstrond
[HRAVN-strond]
Jarlství havranů, místo poutníků a padlých skalanderských hrdinů.
_edited.png)
Lidé tohoto jarlství věří, že smrt není ztráta, ale návrat domů. Havrani zde hlídají hranici mezi světem živých a mrtvých, a padlí nejsou spalováni, ale vysíláni na poslední plavbu po moři. V Hrafnstrondu se také nachází nejsvatější místo Skalanderu - Garholt. Obživa zde pramení primárně z rybolovu, lovu a obchodu s amulety či pohřebními artefakty, které vyrábějí místní runaři a kostičkáři. Korrvik leží na neklidném pobřeží – časté bouře i nájezdy přetvořili místní obyvatele na neobyčejně odolné.
Hlavním sídlem je Korrvik [KOR-vik], osada postavená na rozhraní moře a bažin. Je známý svými runovými kameny padlých, které trčí z pobřeží jako prsty bohů. Každý kámen nese jméno, ale některé znaky jsou tak staré, že jejich význam nikdo nezná.
Jarl Torvald Hrafn je muž, o němž se říká, že slyší Ódinovy havrany. Jeho proroctví jsou dar i prokletí; přicházejí s dotykem jiných lidí a lámou mu tělo i mysl. Právě on vyslovil věštbu o štítové sestře, která stvoří nového krále. Od té doby žije v ústraní a mluví s ostatními jen tehdy, když to nelze odvrátit. Stále však zůstává milovaným vládcem Hrafnstrondu, i když mnoho povinností za něj převzala jeho žena Inkeri, vychovávající navíc jejich tři dcery - Torvi, Rune a Karu.
Válečníci z Hrafnstrondu, nazývaní Hrafnar, bojují s divokostí moře, které je vychovalo: často bez štítů a se dvěma zbraněmi. Jsou obávanými berserkery na souši i na moři; přesto je také provází legendy o pohřbívání nepřátel a úctě projevované svatostánkům včetně těch, které neodpovídají jejich vlastní víře.
.png)
„Smrt není konec, jen přechod mezi břehy.“
Skarnfjord
[SKARN-fjord]
Jarlství odolné a nezkrotné jako moře Skalanderu.
.png)
Na severním pobřeží Skarnfjordu se moře nikdy neutiší. Vlny narážejí na útesy jako beranidla bohů a vítr tu nese křik ptáků i válečné zpěvy. Lidé tohoto jarlství se rodí se solí v krvi a žijí z toho, co jim moře dovolí vzít... nebo co si od něj dokáží vynutit. V malých osadách roztroušených blíže vnitrozemí je však život o něco klidnější a dovoluje méně dobrodružným duším farmařit na úrodné půdě.
Hlavním městem je Bjornaas [BJORN-aas], přístav z černého kamene, jehož věže září ohněm pohřebních hranic, kdykoli zuří bouře. Zdejší obyvatelé jsou rybáři, kormidelníci, výrobci lodí a nájezdníci, kteří se neohlížejí zpět: jejich život je věčný pohyb mezi odlivem a přílivem. Železo a sůl jsou jejich bohatství, ale skutečnou měnou je odvaha.
Jarlina Edda Skarnsdottir je válečnice, která tvrdí, že moře je živé a hladové, a že ti, kdo mu slouží, musí platit železem. Každý její nájezd proto začíná obětí vlnám: nejčastěji nově vykovanou zbraní. A není-li žádná po ruce, postačí i železo v krvi nějakého ze thrallů. Edda vždy stojí v čele svých lidí, stejně často v boji, jako v bouři. Stejně jako Snorri, i ona se zajímá o proroctví vyřčené Torvaldem. Trůn sjednoceného Skalanderu však nechce pro sebe; vyhlédla si ho pro nejstaršího ze svých potomků: desetiletého Gunnara, který zatím vládne jen nad svými mladšími sourozenci, bratrem Akselem a sestrou Hrist.
Její družina, známá jako Flóthbörn (Děti přílivu), se nebojí plout tam, kam se neodvažuje mnoho ostatních. S Hrafnary střežícími Hrafnstrond však prozatím udržují křehký mír.
.png)
„Co moře vezme, to si zasloužilo.“
Poloostrov Vestgard
[VEST-gard]
Země kamene, ohně a železné vůle.
.png)
Poloostrov Vestgard leží západně od Skalanderu, oddělený úzkým mořem plným vysokých vln. Skalnaté pláně tu střídají trnité stepi a na jihu se zvedají hřebeny hor, v nichž se těží železo i černá sůl. Krajina je holá, tvrdá a rudá od železného prachu. I moře kolem břehů má barvu krve.
Lidé Vestgardu se od dětství učí ohýbat, ne lámat; mluví málo, pracují dlouho a uctívají oheň jako znamení řádu.
Vestgard prosperuje z těžby železa, a kovárenských výrobků vyjma zbraní, ty jsou považovány za posvátné. Každá kovárna je zde chrámem a každý kovář knězem. Z jejich dílen vycházejí meče, o nichž se říká, že se v nich zrcadlí dech samotného Surtra – ohnivého obra, který jednou spálí svět, aby mohl být znovu stvořen.
Hlavním městem je Hálmrheim [HAL-mr-hejm], staré sídlo Haraldova rodu, vytesané do útesu nad mořem. Z dálky působí jako pustá pevnost, ale uvnitř se rozprostírají síně zdobené červeným kamenem a bronzem — materiály, které Vestgardští považují za symboly odvahy a moci. Když se po západu slunce rozhoří pochodně na hradbách, celé město září jako otevřená kovárna.
Ve dne je Hálmrheim městem kouře a kovadlin, v noci městem ticha a popela. Ulice jsou úzké a dlážděné černým kamenem, z domů se málokdy ozývá smích. Vládne zde přísný řád: žádný obchodník nesmí otevřít dřív, než zazní první úder v královské kovárně, a žádný oheň nesmí vyhasnout, dokud se neozve poslední.
.png)
.png)
Král Harald Hroaldsson, zvaný Ohnivý král, sjednotil před dvěma desetiletími celý Vestgard silou, ocelí a rozumem. Ve snech k němu prý promlouvá Surtr — a Harald v tom nevidí proroctví, ale připomínku povinnosti: že i oheň má řád, hranice a směr. Věří, že svět musí být tvarován stejně jako železo. Kdo vydrží žár, posílí. Kdo se zlomí, shoří. Proto se staví proti proroctvím, která putují Skalanderem. Tvrdí, že žádný z jarlů, kteří se o moc přou, nepochopil, co znamená nést její váhu. Harald, navzdory tomu jak o něm skalanderští hovoří, není krutý, je jen neústupný.
Věří, že svět se láme, protože lidé čekají, až z nich moc bohů udělá vůdce, místo aby se jimi sami stali. Své dva syny, Herleifa a Ivara vychovává s paní Fridou ve stejné víře; tedy v odhodlání vytvářet si svůj osud i bez požehnání božské krve a navzdory tomu, že jsou oba narozeni jako Fated.
Haraldovi vojáci, Brandrfolk (Lidé plamene) tvoří elitní válečnou kastu Vestgardu. Přísahali věrnost koruně i ohni, který ji symbolizuje. Při rituálu Zrození v plameni každý novic poklekl před rozžhavenou čepelí, zatímco velekněz mu přiložil kov na hruď a vypálil do kůže runu Kaunaz; znamení ohně a znovuzrození.
Brandrfolk bojují s tvrdostí železa, které uctívají, a s disciplínou, která nezná slitování. Věří, že každý úder meče je zkouškou a každý pád příležitostí ke znovuzrození. Jejich zbroj nenese ozdoby, jen runy; připomínku, že oheň má jediný směr: vpřed. Na bitevním poli pochodují mlčky, dokud nepadne rozkaz. Pak se jejich pokřik rozlehne vzduchem jako hrom: „Surtr kallar!“ — „Surtr volá!“
%20(1).png)
„Řád není dar, ale cena.“