Jarní lovy

V ohništi uprostřed místnosti tiše praskal oheň a z polínek se zvedaly tenké stužky kouře, které mizely ve tmě pod střechou. Děti si postupně přisedaly blíž. Ne proto, že by byla taková zima, ale proto, že tak se to dělalo, když se měly vyprávět věci, které je dobré nejen slyšet ale i si zapamatovat. Matka seděla na nízké stoličce, nejstarší dívku si přitáhla mezi kolena a pomalu jí začala rozčesávat vlasy. Dřevěný hřeben se zachytával o drobné uzlíky, ženiny prsty však byly klidné, zvyklé na tuhle práci. Každý tah jako by byl součástí malého rodinného rituálu.

„Když jsem byla malá jako vy,“ začala tiše, „bylo mnohem bezpečnější se touhle dobou potulovat sám venku.“ Jedno z dětí si odfrklo.

„Teď se nesmí ani k řece.“

„Právě,“ kývla. „Mezi svátkem bohyní a jarní rovnodenností, Sígrblótem, děti chodily sbírat první byliny a kontrolovat pasti. Hlídat se stáda. Lidé věděli, že když už zima ustupuje, je na čase předat mladým víc povinností.“ Na chvíli se odmlčela a v ohni zapraskalo suché dřevo. Tentokrát ale přerušení nepřišlo. Nikdo z nich se dobrovolně o práci navíc, kterou by zastával bez dozoru, nehlásil. Ale nebylo to jen dětskou rozpustilostí nebo touhou po volném čase. A tak pokračovala: „Od doby, kdy se objevilo proroctví o štítové sestře, si ale v tomhle období dávají pozor i ti, kteří Unfated nejsou.“ Mladší chlapec se zamračil.

„I bylinkářky?“

„I bylinkářky. I druidové. Dokonce i obyčejní lovci a krotitelé zvířat,“ odpověděla mu s neveselým přikývnutím. „Kdokoli, kdo má v sobě aspoň kapku něčeho, co Norny nepřiřkly i všem ostatním.“ Hřeben znovu zajel do vlasů dcery, pomalu, rozvážně. Stejně jako volila další slova.

„Touhle dobou totiž křižují jarlství muži našeho jarla, Snorriho Skeldarsona. Jezdí od osady k osadě, od statku ke statku. Dívají se lidem pod ruce, do očí a slibují stříbro za informace. Sbírají všechny, o kterých si myslí, že by mohli být Unfated a svážejí je do Halsviku.“ Ženina slova byla těžká, ležela nad ohništěm jako kousavá vlněná přikrývka. „A proč zrovna tam?“ ozvala se od ohně nejmenší holčička. „Protože v Halsviku se večer Sígrblótu přísahá,“ odpověděl za ni dívčin bratr. „Tam Unfated odpřísahají jarlovi věrnost na další rok.“ Děti ztichly. Oheň byl pro jednou slyšet víc než ony.

„Noví Unfated, kteří se ten rok objeví, se po přísaze nevrací domů,“ pokračovala jejich matka mezi jednotlivými tahy hřebenu ve světlých vlasech. „Stejně jako všichni ostatní jejich druhu zůstávají v Halsviku. Slouží našemu pánu. Učí se, hlídají nás, bojují. A jejich rodiny si musí zvyknout na ně vzpomínat, ale ne čekat.“ Někdo z dětí se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale slova zase spolkl. „Dokonce i obchodování s jinými jarlstvími proto v tuhle dobu usíná,“ dodala. „Lidé se bojí překračovat hranice. Bojí se, že je Snorriho muži polapí a donutí k přísaze. A tak bývá k jaru nejméně jídla, látek i všeho dalšího, co si rodiny nevyrobí sami nebo nevymění s dalšími z okolí.“ Dívka v jejím klíně si tiše hrála s jablkem. Bylo svraštělé, scvrklé zimou a časem. Otáčela ho v prstech, aniž by si toho někdo zvlášť všímal. Matka mluvila dál, o důležitosti každoročních, celoročních, příprav nejen na zimu ale i na tohle náročné období v předjaří a děti poslouchaly. A právě tehdy se slupka jablka nepatrně napnula. Nešlo o žádný zázrak, který by rozzářil místnost. Spíš jen o vlásek slaboučkého světla, který se překulil po jeho povrchu. Jako když si někdo na okamžik vzpomene, jaké býval léto. Vrásky na slupce se vyhladily, rudá barva se prohloubila, vrátil se tichý lesk čerstvého ovoce. Dívka na vteřinu ztuhla. Pak jablko rychle stáhla do zástěry v klíně a sevřela látku v pěsti. Dech se jí sotva znatelně zrychlil.

Nikdo nic neřekl. Hřeben se nezastavil. Oheň praskal. Příběh plynul dál, jako by se nic nestalo. Ale všichni věděli, že dnešní vyprávění a varování v jednom bylo vybrané kvůli ní.