Árn je poměrně vysoký muž s přiměřeně osvalenou postavou, tmavohnědými vlasy i vousy a zářivě zelenýma očima, které v jeho obličeji upoutají na první pohled. Jako dítě byl živý a nešel daleko pro humorné poznámky; pochmurné prostředí Vargthollu a přísná pravidla druidského společenství v Myrkvollu z něj však učinila mlčenlivého, uvážlivého člověka, který nejprve pozoruje, a až poté se pouští do akce.

Cítí se hluboce spjatý s přírodou a chová se k ní s náležitou úctou. Rád se uchyluje do její náruče, čerpá energii i útěchu z její rozmanitosti a krásy. Jako druid musí svou životní energii (fyzickou, psychickou i duševní) držet na vysoké úrovni, proto každý den tráví nějaký čas odpovídajícím cvičením. Umí obstojně zacházet s mečem, tak akorát, aby se ubránil.

Vždy, když chce ochutnat svobodu, věnuje se osamoceným toulkám divočinou pouze v doprovodu svého psa Birky. Lidské osady a města navštěvuje pouze v rámci svého poslání (nebo kvůli občasné výpomoci kovářům), neboť intriky a další hry osadníků jsou mu cizí. Přesto stojí mnohem blíže obyčejným lidem a zvířatům, než urozeným pánům a mágům. Možná proto, že ve skrytu duše stále sní o životě vesničana kdesi na rodném Vestgardu.

Je pro něj důležité žít čestně, aby na něj jeho rodina a předci byli hrdí. Stýská se mu po otci a sestře - ačkoliv tento smutek již před deseti lety uzavřel do svého nitra, zapustil v něm hluboké kořeny. Přál by si je znovu vidět, i když se shledání obává. Také doufá, že jednoho dne potká ženu, která mu bude rovnocennou partnerkou. Respektuje božstva, magii, osud i důležitost odpovědnosti za vlastní činy. Jako druid přispívá k rovnováze mezi těmito silami.

Árn se po složení závěrečných zkoušek stal druidem dobrovolně stojícím na okraji kruhu. Jediným poutem s druidskou smečkou je jeho mentor Ívarr Stříbroústý, od ostatních členů si udržuje odstup. Rozčiluje jej jejich netečnost vůči světským záležitostem, přílišné soustředění druidů na síly mimo hmotný svět. Nedůvěra a odstup jsou vzájemné; druidové Myrkvollu považují Árna za příliš nepoddajného a nevyzpytatelného, aby se snažili s ním navázat bližší kontakt.

Árn tuto chvíli setrvává s Birkou ve Vargthollu a čeká, do jakých končin světa jej Osud nasměruje.

Árn se narodil na poloostrově Vestgard, jako první dítě Gunnara, proslulého kováře, a Ástrid, vážené léčitelky. Matka zemřela při porodu jeho mladší sestry Rúny, když mu byly čtyři roky; pamatuje si ji pouze matně.

Dětství trávil jako pomocník v kovárně, kde s obdivem sledoval otcův přirozený cit pro práci s ohněm, kovem a vzdušnými měchy. Gunnar „Železná pěst“ Einarsson zdědil řemeslo a kovárnu od svého otce, a ten předtím od toho svého – a tak dále po pět generací nazpátek. Myslel si, že i Árnovým osudem je kráčet ve šlépějích předků, avšak Norny se rozhodly nit synova života odvíjet jinak. Ačkoliv se Árn za otcova vedení naučil základy řemesla, nikdy nepodědil onen výjimečný kovářský talent. O to víc Gunnara překvapilo, když nadání zpozoroval u své dcery Rúny. Rúnino kovotepecké umění pak začalo zdobit nejednu čepel válečníků poloostrova.

Árn měl ke své rodině vždy blízko. Se sestrou jej pojila láska k přírodě a k dobrodružství: společně se toulali pláněmi, stopovali zvířata a křičeli na vrcholcích skal. Jako starší bratr se Rúnu snažil chránit a neváhal se pro její čest zapojit do rvaček s jinými mladíky z vesnice. Otce si vážil, nejen pro jeho mistrovství v kovářském řemesle, ale i pro chvíle, kdy spolu sedávali u ohně, hleděli do jeho plamenů a Gunnar mu vyprávěl příběhy hodné skaldů.

V pubertě se u Árna začaly projevovat změny, o nichž jen neochotně pověděl své rodině, protože ho děsily. Nevěděl, co se s ním děje, a myslel si, že přichází o rozum. Obrazy, jež vídal ve snech, se staly natolik živými, že byla období, kdy nedokázal rozlišit stavy bdění a snění. A výjevy jeho snů byly tvrdé, někdy až strašlivé. Snil pravdu o dobách, jež dávno předcházely jeho narození. Občas snil tajemství okolních vesničanů, taková, která v sobě pohřbili hluboko, aby již nikdy nespatřila světlo světa.

Otec se sestrou jej milovali, ale nemohli jeho vědomí následovat na cesty do jiných světů. Stávalo se, že zůstával snící ve stavu mezi životem a smrtí i dva nebo tři dny – ani otcovy prosby ani sestřin pláč jej nedokázaly přivést zpět.

Árn se pokoušel svazovat svou pozornost do přítomnosti pomocí vlastního těla. Díky cvičení si vypěstoval velmi dobré ovládání každého svalu, znalost rytmu svého srdce, vědomí každičkého dechu. Během dospívání se jeho vnímání rozšiřovalo i na neduhy těl druhých osob. Cítil horká zranění i chladné, plíživé nemoci skrývající se v kostech. Dokázal poznat stopy života a smrti. Netušil však, jak s těmito znalostmi naložit.

Před dovršením 17 zim se mu ve snech začal zjevovat vrásčitý obličej muže s šedobílým vousem. Jednoho dne se snový obraz stal bytostí z masa a kostí. Do středu vesnice, kde po generace pobýval kovářský klan Árnových předků, vstoupil Ívarr Stříbroústý, věhlasný druid vnitřního kruhu.

Ukázalo se, že Ívarr následoval volání druidské magie, které jej dovedlo až k Árnovi. Rozpoznal v něm rozvíjející se druidské síly a neúprosně prosadil právo druidské krve. Odvedl Árna z jeho domoviny, pryč od jeho rodiny a všeho, co znal, do mlhavých lesů Myrkvollu. Árn se vzpouzel, musel se však podvolit Osudu, neboť jinak by jeho rodina riskovala zatracení od celého jarlství.

Árn se stal druidským učněm a po dlouhých deset let podstupoval tvrdý výcvik pod vedením Ívarra Stříbroústého. Bylo to období velmi bouřlivé. Vnitřní oheň Árnovi nedovolil se zcela podřídit zvyklostem druidského společenství. Ačkoliv si Ívarra hluboce vážil, nikdy druidovi nezapomněl, že to byl on, kdo zpřetrhal pouta, která jej vázala k původnímu životu. Ívarr v Árnovi viděl syna, kterého nikdy neměl, a proto ctil nezkrotnost jeho ducha. Zároveň však musel neúprosnými zvyklostmi druidské tradice vybrousit Árnovy vrozené talenty ke službě vyššímu cíli.