Vedis působí jako žena, která se naučila, že svět se dá přežít, jen pokud s ním člověk přestane zápasit nahlas. Přesto v sobě nese zvláštní druh ticha – to, které nepatří porážce, ale pozornosti. Umí vnímat drobnosti, které jiní přehlížejí: jak se chvěje plamen svíce, jak se mění barva oblohy před deštěm, jak někdo na okamžik zadržel dech, než zalhal. Tohle pozorování ji drží při životě.

Za léta ve Snorriho službách se naučila být neviditelná, a přesto přítomná. V sídle jarla si od ostatních udržuje odstup, ale není v ní krutost. Málo komu skutečně důvěřuje, přesto si pamatuje jména všech, kdo jí někdy prokázali drobnou laskavosti, které nezapomíná vracet. Neudržuje přátelství, spíše tichá spojenectví. Kdo ji zná déle, ví, že její mlčení je zvláštní druh empatie: poslouchá, aby porozuměla ostudám druhých, a ticho, které po ní zůstává, často léčí víc než slova. Lítost ani soucit nevyslovuje, ale projevuje činy. Když pomáhá, dělá to prostě – upraví obvaz, podá vodu, přidrží dveře. Neříká „to bude dobré“; místo toho řekne: „Ještě chvíli to zvládneš.“

Navenek proto působí neochvějně, ale v nitru zůstává citlivá, byť jinak, než dřív. Stále truchlí po Arvikovi, svém zesnulém manželovi, ale to truchlení už není otevřená rána, stalo se z ní spíš klidné místo do kterého se vrací, když potřebuje připomenout, že milovat je možné. V jeho smrti vidí okamžik, kdy se svět začal propadat do ticha, které ji dodnes provází. Občas si představuje, co by jí řekl, kdyby ji viděl dnes. Jediné, co jí dokáže vrátit opravdové teplo, jsou chvíle se synem. Snorri jí dovoluje vídat Einara jen zřídka – někdy při slavnostech, jindy jako odměnu. Ty chvíle jsou pro ni bolestné i posvátné. Když ho vidí, v očích se jí na okamžik objeví něco, co připomíná světlo. Má v sobě neustálý strach, že zapomene jeho smích, a tak si jej v duchu připomíná, když nemůže spát. Vedis v Einarovi vidí nejen důvod, proč dýchat, ale i připomínku toho, že láska, byť křehká, přežívá všechno.

Ve Snorriho sídle se změnila. Naučila se bojovat. Nejprve z nutnosti, později, aby si uchovala sebe. Boj se pro ni stal formou rovnováhy, ne pomsty. Po tréninku obvykle zůstává stát na prázdném nádvoří, dokud se dech nevrátí do rytmu. V okamžiku mezi uklidňujícím se tepem a přicházejícím klidem cítí dotek bohů. Magii, která ji obklopuje, vnímá s respektem, někdy dokonce se zvědavostí. Svou vlastní chápe jako dar i břemeno, ale v posledních letech se v ní cosi mění: začíná tušit, že i ticho může být způsobem, jak slyšet svět jasněji. Proroctví ji zneklidňují, ale ne proto, že by v ně nevěřila, spíš proto, že by si přála, aby žádné nepotřebovala. A přesto někde v sobě nese křehkou naději, že existuje předpovězený příběh, který pro ni i Einara končí šťastněji, než jak začal.

Vedis tak žije mezi dvěma světy: mezi tichým zoufalstvím a neochvějnou vůlí přežít. Není hrdinkou ani obětí. Je ženou, která se naučila, že i po ztrátě hlasu lze být slyšet – v pohledu, v doteku, v trpělivosti. Její ticho je plné života, který se ještě nevzdal.

Vedis se narodila v Kvelderholtu, v kraji, kde lesy voněly smolou a řeka nesla víc příběhů než lodí. Byla dítětem řemeslníka a léčitelky – po matce zdědila trpělivé ruce, po otci smysl pro klid a rozvahu. Nikdy nebyla hlučná ani vesele výřečná jako jiné dívky, v malé komunitě však našla nejen klidné dětství ale i řadu pevných přátelství. Se svým budoucím

mužem, Arvikem, se seznámila na jarním trhu. Přinesl kožešiny a také klidné ticho; to bylo první, co ji na něm zaujalo. Když mluvil, vážil každé slovo. Dvořil se jí prostě, bez básní a bez slibů, a po několika měsících se vzali. Měli jedno dítě, chlapce Einara, který se narodil v době, kdy řeka naposledy zamrzla do poloviny svého toku.

Einar byl od mala zvědavý a divoký, syn lesa. Arvik ho učil stopovat, naslouchat, číst znamení větví a větru. Vedis ho učila jinak: pojmenovávat věci pravými jmény, rozlišovat ticho, které léčí, od ticha, které dusí. Říkala mu, že slova jsou nástroje, a že ten, kdo jimi plýtvá, ztrácí jejich sílu. Druhého dítěte se nedočkali. Po dvou letech manželství Vedis těžce onemocněla ani Myrkwollským druidům se prý nepodařilo Eir přesvědčit, aby ji uzdravila kompletně; pověděli jí, že už nikdy nebude rodit. Arvik to přijal, i když ho to tížilo. Říkal, že jedno dítě stačí, pokud je v něm dost odvahy za tři.

V zimě, kdy Arvik zemřel, měl Einar sotva pět let. Praskl pod ním led, když přecházel řeku při návratu z lovu. Zmizel beze slova, bez rozloučení, a Vedis zůstala sama s domem, malým synem a několika sobími kůžemi. Aby je uživila, začala vyrábět jednoduché léčivé odvary podle matčiných receptů a tkané náramky s ochrannými runami. Lidé z okolí začali její práci vyhledávat, ne kvůli její přívětivosti, ale proto, že byla spolehlivá a tajemství, která jí svěřili zůstala v bezpečí.

Její dar se probudil zcela nečekaně, při hádce s obchodníkem, který ji chtěl obelstít při směně dřeva. V zoufalství zvedla hlas a v hněvu pronesla jméno Vé, aby umlčela muže, který ji překřikoval. Jeho hlas se jí pod rukama změnil v prach, stejně jako, na několik dní, ten její. Nejdříve si myslela, že ji Vé za pošetilost trestá, ale brzy zjistila, že magické ticho vyšlo z ní. Lidé z vesnice její dar měsíce tajili. Zčásti ze strachu, zčásti z úcty. Jenže zvěsti se šíří rychle, zvlášť v kraji, kde jarl Snorri odměňuje každého, kdo mu přivede Unfated. S dalším jarem dorazili do Kvelderholtu jeho muži. Rodina Vedis se ocitla před těžkou volnou: vydat ji, nebo riskovat hněv jarla. Nabídka odměny byla nakonec pro obyčajné vesničany příliš štědrá a předčila jejich čest i pouto krve. Vedis se vzdala bez odporu a v okamžiku, kdy ji odváděli, Snorri rozkázal, aby s ní šel i její syn — prý „na výchovu“.

Od té doby uplynuly tři roky a Vedis se naučila jiné dovednosti: jak držet meč, jak číst pohyb nepřítele. Snorri si přál, aby jeho ,,Strážkyně ticha“ uměla i zabíjet, a postavil ji do výcviku s dalšími ženami z jeho dvora. Když ji poprvé nechali předvést na cvičiště, vypadala mezi ostatními spíše jako ztracená poutnice než bojovnice. Měla křehké ruce, které znaly jehlu a byliny, ne zbraně. Dlouho se snažila učit bojovat jako ostatní, než zjistila, že taková strategie pro ni nikdy nebude. Teprve pak začala přemýšlet spíše o rytmu, než o síle. Soustředila se na váhu těla, rozestupy mezi kroky. Brzy pochopila, že ticho, které v sobě nosí, je její nejlepší učitel: vede ji k  trpělivosti a přesnosti. Místo bojového pokřiku si osvojila pravidelný dech a její pohyby se staly plynulými jako říční voda. Zbraní, kterou nakonec přijala za svou, se stal  seax, nůž délkou téměř se rovnající krátkému meči se zúženou čepelí na konci, který dokázala ovládat i bez velké síly, s plynulostí a nečekanou přesností. 

Přesto ji Snorri nikdy neposílal do přímých bitev. Místo toho ji s sebou brával jako osobní stráž nebo tichého svědka vyjednávání. Věřil, a stále věří, že její přítomnost působí na lidi víc než samotné hrozby, že vědomí toho, že kdykoli může umlčet hlas kohokoli v místnosti, stačí. Jedinkrát, během jednání s poslem z Vaghtollu, použila Ticho bez Snorriho rozkazu. Posel ji urazil slovy o „ženské, co prodala syna za teplé místo“, a dřív než si uvědomila že reaguje, svět kolem něj ztichl. Snorri se rozzuřil, ale pak pochopil, že i tenhle její hněv má své využití: od té doby ji bere s sebou častěji.

Pod jarlovým dohledem se z ní stala žena, která umí čekat. Nejen v boji, ale i ve vzpouře. Ve volných chvílích trénuje – v mlze za palisádou, kde kreslí kruhy do země a zkouší odhadnout, jak daleko se její ticho rozlije. Zatím se nikdy nepokusila použít svou schopnost proti Snorrimu samotnému . Ale někdy, když stojí za jeho zády a slyší, jak mluví o válce a moci, si představuje, jaké by to bylo, kdyby jeho hlas ztichl navždy.