Svala, někdy až zarážejícím způsobem, na ostatní působí otevřeně a přístupně. Nemá potřebu věci obcházet ani balit do slov, která by zněla líp, než jaká skutečně jsou. Co ji napadne, to často také řekne: ne ze zlomyslnosti, ale proto, že jí nepřipadá důležité skrývat reakce, které jsou zřejmé každému, kdo se se umí pořádně dívat. Její přímnost má v sobě cosi zvířecího: když je napjatá, je to možné vyčíst z celého jejího postoje. Někteří lidé ji považují za osvěžující, jiní za neomalenou. Svala to většinou neřeší. Pokud má pocit, že je někdo uražený, bere to spíš jako obyčejný fakt než jako problém. Pokud ji někdo nazve nevybíravou, přijme to bez urážky. Horší by pro ni bylo, kdyby o ní řekli, že je falešná.

Humor používá často, jako přirozenou obranu i nástroj. Její komentáře přichází rychle, často v nevhodnou chvíli a někdy míří přesně tam, kam by se slušní lidé netrefovali. Dokáže odlehčit situaci poznámkou, která balancuje na hraně vkusu, a zároveň přesně vystihuje podstatu věci. Když někdo mluví o osudu, proroctvích nebo bozích příliš vážně, Svala má tendenci poznamenat něco ve smyslu, že „možná to byl plán bohů, a možná si jen někdo zapomněl hlídat vlastní zadek“. Někdo se zasměje a jiný ji obviní z rouhání. Její upřímnost se nevytrácí ani v nepříjemných situacích. Pokud si myslí, že někdo dělá chybu, řekne to. Často bez ohledu na postavení, titul nebo očekávání. Neprojevuje tak potřebu vzdorovat, spíš hluboce zakořeněnou nechuť k předstírání. Když cítí napětí, pojmenuje ho. Když vnímá strach, klidně ho vysloví nahlas. Tím dokáže některé lidi uklidňovat – a jiné přivádět k nepříčetnosti.

Zároveň má ale velmi jemný cit pro hranice, které opravdu nesmí být překročeny. Ví, kdy její slova mohou ublížit víc, než pomoci, a tehdy mlčí. Ne proto, že by se bála, ale proto, že instinktivně pozná, kdy je ticho silnější než další poznámka. V tom se její „neomalenost“ liší od bezohlednosti - vychází z okamžiku, ne z potřeby dominovat.

Svala nehledá proroctví ani osud. Sleduje vzorce v přírodě a lidech, ne znamení. Pokud může konfliktu zabránit, udělá to; někdy rozumným návrhem, jindy suchou poznámkou, která druhým nastaví zrcadlo. Pokud ne, neprolévá krev lehkovážně. Ale v okamžiku, kdy je ohroženo to, co považuje za své – lidi, smečku, domov – neváhá. Ne proto, že by si násilí užívala, ale protože chápe, že některé hranice se udržují jen tehdy, když je někdo ochoten je bránit. Světem ale vesměs kráčí bez potřeby ho opravovat. Nechce lidem říkat, jak mají žít, ani svět přetvářet podle vlastní představy.

Svala se narodila ve Vargheimu, osadě, kde lidé a vlci sdílejí stejný prostor. Její dětství bylo prosté a nejprve pevné: pach kouře, vlčí srst u ohně, rytmus lovu a návratů. Odmala se učila vnímat krajinu jako živou věc: ne jako něco, co je třeba zkrotit, ale jako prostor, se kterým je nutné spolupracovat. Naučila se číst stopu ve sněhu, změnu větru před bouří i ticho, které přichází dřív než nebezpečí. Tyhle dovednosti nepovažovala za výjimečné; byly pro ni stejně samozřejmé jako chůze.

První zásadní zlom v jejím životě nastal ve chvíli, kdy se její matka Eirny rozhodla opustit rodinu a vrátit se ke Hlasům mlhy. Do té doby byla pro Svalu zosobněním všeho zajímavého, hrdinského a cizího – světa, kde život znamená víc než každodenní přežití. Její odchod zasáhl Svalu hluboko, ale ne výbušně. Spíš jako dlouhý chlad, který se usadí pod kůží. Po Eirnyině návratu do Tirnheimu se Svalin svět zúžil, ale nezhroutil. Zůstaly jí každodenní povinnosti, otec, bratr – a na okraji dění se s nenápadnou stálostí objevila Rúna, která nikdy nic neslibovala, ale vždy přišla, když bylo potřeba.

Dospívání u Svaly nepřišlo jako vzpoura, ale jako postupné vystřízlivění. Ideály spojené s Hljóthokur se rozplynuly ne proto, že by byly falešné, ale proto, že jejich cena byla příliš vysoká. Skrze matku poznala, co znamená zasvětit život cestě, ze které se nedá snadno vrátit. Jméno Bodil Hrafndóttir v ní stále vyvolávalo úctu, ale už ne touhu následovat. Pochopila, že její vlastní místo neleží v mlze ani v proroctvích, ale v konkrétních rozhodnutích a následcích, které po nich zůstávají. Dospěla v lovkyni, která pracuje se smečkami. Ne jako jejich paní a nikdy jako jejich majitelka, ale jako součást rovnováhy mezi lidmi a vlky. Její práce nebyla jen o lovu – často šlo o tlumení napětí, odvádění zvěře jinam, čtení terénu tak, aby se lidé a šelmy nemuseli střetnout. Právě v tomto období se vedle ní začal držet Skalli, starší samec ze smečky Vargheimu. Jejich pouto nevzniklo náhle ani dramaticky; rostlo v tichu, při společných lovech, při návratech s prázdnýma rukama i při těch úspěšných. Skalli zůstal, protože chtěl. A Svala se naučila jeho přítomnost brát ne jako závazek, ale jako důvěru.

Jakmile se ukázalo, že krajina kolem Vargheimu se kvůli zkazkům o proroctví mění – že se mění zvyklosti lidí a ty ovlivňují tahy zvěře i chování vlků i – začala Svala cestovat. Ne z touhy poznat svět, ale proto, že někdo musel sledovat, kde se rovnováha láme. Mezi jarlstvími se pohybuje jako vargkona: lovkyně, stopařka a prostředník. Přináší zprávy o tom, co se hýbe pod povrchem: o zvířatech, která mizí, o lidech, kteří zabírají víc půdy, než potřebují, o rozhodnutích, jejichž následky přijdou až za několik zim.