Eylin, vestgardsky Elín, na okolí většinou působí prostě, ale ne prázdně. Nepřemýšlí ve velkých pojmech, nevyzná se v politice, ale má blízko ke každodenním, konkrétním chvílím života. Zajímá ji, co se dá s danou věcí udělat zrovna teď, ne jaký to bude mít následek za týden, půl roku nebo deset let. Když mluví, mluví otevřeně a často víc, než je nutné. Slova jí plynou snadno a vlastně skoro sama: otázky, drobné postřehy, někdy i věci, které by si jiní nechali pro sebe, protože by se báli, že budou působit hloupě. Je poměrně snadné poznat, že nebyla vychována k opatrnosti ve společnosti – nebo spíš, že se v ní často nepohybovala. Její hovornost v sobě mívá naivní, občas neobratný podtón, ale neobsahuje vypočítavost. Když něco říká, většinou tím nemyslí nic víc než to, co skutečně vyslovila, nebo drobné, neškodné škádlení.

Je zvyklá pracovat. Ne protože je to povinnost, ale protože je to pro ni přirozený stav věcí. Vyrůstala v prostředí, kde se den neměřil hodinami, ale tím, co je potřeba udělat: nakrmit, opravit, zasadit, uklidit... Když má co dělat, cítí se i teď jistější, přítomnější a myšlenky se jí tak snadno nerozbíhají k nepěkným obrazům nedávné minulosti. Při obyčejných činnostech si vypěstovala tichou vytrvalost, která se nedá snadno zlomit. Když už se jí zdá, že nic jiného nemá smysl, najde ho ve starosti o věci, které na první pohled nejsou velké, ale bez nichž se svět rozpadá. Má silný sklon přátelit se se zvířaty; pojmenovávat je, mluvit na ně, hledat si k nim cestu, i když k tomu není důvod. Podobně přistupuje i k věcem: ráda peče, pěstuje, opravuje, stará se. Přitahují ji činnosti, po kterých zůstane viditelný výsledek. Jsou pro ni malými, ale skutečnými důkazy, že svět reaguje na péči. A právě k nim se instinktivně vrací, když se cítí ztracená.

K magii přistupuje se zdrženlivou zvědavostí. Nesetkala se s ní přímo, zná ji spíš z vyprávění, pohádek a zkreslených historek. Nevidí v ní automaticky hrozbu ani spásu, spíš něco cizího, vzdáleného a trochu děsivého. Vyrůstala ve Vestgardu, kde se síla ctila a slabost přehlížela, kde se mluvilo o ohni, zkoušce a tvrdosti. Eylin připadalo, že do toho obrazu nikdy tak úplně nezapadala. Nebyla prudká, bojovná, ani hladová po uznání, které jí její vesnice jako nemanželskému dítěti odmala odpírala. I proto se naučila hledat hodnotu jinde než v tom, co bylo veřejně obdivované.

Nájezd v ní zatím nezanechal hotové jizvy. Spíš otevřené, neklidné rány, které se ještě nehojí, ale ani se nezanítily. Objevují se jako drobnosti: trhne sebou při náhlém hluku, někdy se budí, aniž by si hned uvědomila proč, má potíže vydržet v úplném tichu a drží se dál od ozbrojených válečníků. Nevypráví o tom, co se stalo. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že zatím nemá důvěru v to, že by se někdo skutečně zajímal. Trauma u ní není vzpomínkou – je to živá věc, která se jí pomalu obtáčí kolem krku, ještě nerozhodnutá o tom, jak moc ji přiškrtí. A přesto v Eylin zatím nezabilo víru, že věci mohou znovu růst. Alespoň ty malé, kolem ní.

Navzdory všemu, co zatím poznala, věří v dobré konce. Ne proto, že by byla slepá k bolesti, ale proto, že celý život viděla, že většina věcí vzniká z malých, opakovaných pokusů. Ví, že těsto se nemusí povést napoprvé, že zvíře se nenechá pohladit hned. Ale jejich čas přijde… a možná i její. Ta naděje není hlasitá a často bývá unavená, ale stále existuje – jak Eylin okolí ukazuje svým širokým úsměvem nad každým malým zázrakem obyčejnosti.

Eylin se narodila ve Vestgardu, v malé osadě rozložené mezi kamením rybářského přístavu, nízkými stavbami a poli, která se každý rok znovu musela dobývat ze studené půdy. Nebyla to vesnice, kterou by si někdo pamatoval pro její jméno, spíš sloužila jen jako krátké zastavení cestovatelům mezi důležitějšími osadami. V tom poklidném místě protkaném pomalým životem žila s Mamou v domě, který byl vždy trochu stranou – ne na samotě, ale ani ne zcela uvnitř kruhu ostatních. Už od mala tak vnímala svět spíš z okraje než ze středu.

Její dětství nebylo kruté. Bylo prosté, poznamenané laskavostí mateřských doteků v kontrastu s indiferencí okolí. Nikdo je nevyháněl… ale nikdo jim ani nepomáhal. Ve vesnici proto Eylin byla přítomná, ale málokdy vyhledávaná. Pomáhala, nosila, uklízela, občas pohlídala dítě nebo zvíře. Lidé ji znali, ale málokdy ji zastavili jen proto, aby s ní mluvili o tom jaký měla den. V tom chování nebylo otevřené pohrdání, spíš nejasnost v tom, jak s ní zacházet. Jako by kolem ní vedla neviditelná linie, kterou nikdo nepřekračoval, jako by na těle nesla neviditelnou značku Brandrfolk po otci. Eylin si proto našla svět, který ji neodmítal nikdy: zvířata, hlínu, těsto, oheň. Naučila se, že některé věci pozitivně odpovídají vždycky, když se s nimi zachází správně a jsou méně vrtkaví než sousedé.

Vyrůstala tak mezi prací, zvířaty a drobnými každodenními rituály. Mama pekla chléb, sušila byliny, spravovala oděvy, pěstovala, co se dalo. Eylin jí pomáhala od chvíle, kdy unesla vědro a kdy zvládla hlídat hrnec, aby nepřetekl. Brzy se naučila, že většina věcí nevzniká sama od sebe a že teplo, jídlo i pocit domova se musí udržovat. Nebyly to lekce, které by jí Mama předávala nahlas, ale které prostě vysledovala. A ještě o jedné věci se doma nemluvilo – o jejím otci. Ne proto, že by to Eylin měla zakázané, ale proto, že brzy pochopila, že není co říct. Mama jí nikdy nepřevyprávěla jejich příběh, jen občas neurčitě odpověděla, když se Eylin jako malá na druhého rodiče ptala. Postupně se ptát přestala. Nejasnost se stala součástí jejího světa stejně jako vítr a déšť. Věděla, že někde existuje, ale jeho jméno, stejně jako láska, jí nepatří – a že to tak nejspíš mělo být.

Jak rostla, začala víc vnímat rozdíl mezi tím, co se od lidí ve Vestgardu očekává, a tím, jaká sama je. Muži mluvili o síle, zkouškách, ohni, o potřebě tvrdého lidu. Některé dívky se řadily vedle nich, jiné zapadaly do rolí podporujících a poslušných manželek. Eylin tiše míjela obojí – ne že by si mohla dělat naděje na to, že se k ní nějaký chlapec ze vsi vůbec přiblíží, ale šlo i o něco dalšího. Nebyla prudká, nebyla bojovná, ale netoužila ani po tom celý svůj život odevzdat do služby někomu jinému. Cítila se zkrátka „navíc“. Ne jako přítěž, ne jako požehnání. Něco mezi.

Nájezdy ze Skalanderu nebyly její vsi neznámé. Přicházely a odcházely jako roční období. Některé zanechaly vypálená pole, jiné jen rozbité ploty a ztracená zvířata. Lidé je brali jako součást světa. I Eylin je tak brala. Věděla, kam se schovat. Věděla, co vzít s sebou. A věděla, jak držet Maminu ruku, když se země chvěla pod cizími kroky. Až na to, že ten poslední byl jiný. Tentokrát si Flóthbörn nepřišli jen brát, ale přišli zlomit; možná je naposledy někdo urazil, možná vzali víc jejich životů, než bersekeři byli ochotní tolerovat, možná se jejich jarlina jen začala nudit – na důvodu nezáleželo. Vesnicí se valili s rychlostí přílivové vlny, zdánlivě bez směru a všude je následoval křik, kouř a pach. Eylin si pamatuje útržky: ruku, která ji odstrčila do bláta. Mamin hlas, který ji volal jménem. Žár. Náraz. A pak ticho, které nebylo klidem. Mamu už nenašla.

Když se jí podařilo otevřít oči, viděla jen cizí těla, rozbořené domy a muže, kteří sbírali vše, co zbylo. Byla jednou z věcí, které sebrali. Ne pro to, že by byla někým důležitým. Ale proto, že byla živá, jen trochu potlučená a dost mladá na to, aby ji mohli prodat. Cesta zálivem připadala Eylin dlouhá, delší než by podle vyprávění měla být – okamžiky splývaly v jeden nekonečný, při kterém se jí žaludek pohupoval v rytmu vln a v uších jí neustále zněl pláč. Možná ostatních dětí z vesnice. Možná její. Ještě nikdy nebyla zticha tak dlouho, jak dlouho mlčela na lodi. Promlouvala jen v duchu, na Mamu, i když věděla, že neodpoví. Slibovala jí, že se jednou vrátí, aby ji pohřbila pod velkým rudým dubem za jejich chalupou.

Když dorazili do Skaldarheimu, byla unavená způsobem, který ještě neznala. Ne hladová, ani vážně zraněná – ale vykořeněná. Jako rostlina vytažená ze země, stále ještě i s hlínou obalující kořeny. Postavili ji s ostatními na tržišti, všechny vedle sebe, všechny jen v jednoduchých plátěných košilích. Nemluvili o nich jmény, ale popisy; kdo z nich se hodí na jakou práci, kdo má jaké zuby. Nanicovatý konec, pro její dosavadní život. A ještě nanicovatější pro začátek nového.