Arvid je muž pevné povahy, jeden z těch, kteří stojí rovně, i když vítr žene jejich drakkar proti skalám. Na první pohled působí uzavřeně, ale pod tímhle klidem se skrývá horká krev. Roky dvojího života v něm způsobily trhliny: to, co dřív dokázal přejít s neporušeným klidem, v něm dnes občas vyvolá reakci vznětlivou jako jiskra odletující z kovadliny. Není zuřivý, spíš prudký - muž, který už příliš dlouho musí mlčet o tom, co by měl a chtěl říct nahlas. Jeho výbušnost proto není projevem slabosti, ale přetíženého sebeovládání.

Ve světě ovládaném válečníky působí těžce a zemitě, ale nenechává se snadno přečíst. Pod touhle obyčejnou pevností je muž, který se naučil lhát tiše a přesně. Nemá rád mocenské hry, ale hraje je, protože jinak by v družině Snorriho Skeldarsona nepřežil ani jednu zimu. Když mluví, zvolí jen tolik pravdy, kolik je bezpečné; když mlčí, přemýšlí, jaké slovo může použít, aby neprozradil víc, než smí. Respekt ostatním dává pomalu, nedůvěru rychle. A kdo u něj ztratí místo, většinou už nedostane druhou šanci.

Boj pro něj není vášeň ani smysl života. Je to řemeslo, nutnost, způsob přežití. Mrtvé nelituje, ale ani je neoslavuje v hospodách, nelibuje si v krvi a nevypráví o těch, které srazil k zemi. Když zabíjí, dělá to čistě, rychle a bez zášti. A když bojuje, bojuje naplno, s bolestí i klidem, který v něm zůstal z dětství na jihu. Snorriho výhružky týkající se jeho rodiny v něm proto probouzejí touhu sáhnout po zbrani - touhu, kterou nikdy nesmí následovat. Místo toho si dovolí jen něco, co se dá nazvat tichým vztekem: ne prudkým, ale hluboko uloženým, jako kámen, který nechceš zvedat, pokud nemusíš. Neodporuje, ale pamatuje si. Jeho tělo se nehne, tvář zůstane bez výrazu, ale uvnitř se spouští mechanismy, které ho drží ve střehu celé týdny. Nenávidí, že Snorri o jeho rodině ví. Nenávidí, že je muž jako on používá proti němu. A ví, že právě proto se kolem něj nesmí dopustit chyby.

Jeho pozice v Skaldarheimu je malá, ale ne bezvýznamná. Arvid ví, že tu není proto, aby mužům velel, ale aby je držel u sebe dost blízko, aby od nich získal to, co potřebuje. Nepřeje si válku mezi svým mateřským jarlstvím (ani žádným jiným) a tímhle cizím, plným skrytých ambicí. Pokud může zabránit tomu, aby Snorri kvůli proroctví rozpoutal něco většího, dělá to. Ne nátlakem - chytřeji. Občas přinese zprávu později, než ji slyšel. Občas upozorní na rizika, která nejsou skutečná, jen aby odvedl pozornost. Občas tlumí ostrost slov mužů, kteří by jinak navrhovali kroky, jež se nedají vzít zpět. Jeho loajalita k Torvaldovi se střetává s maskou Snorriho muže a Arvid ji drží jako praskající, ale zatím nepřetržený provaz.

Nenavazuje blízké vztahy, i když může působit jako příjemný posluchač i zábavný společník. Příliš mnoho vztahů, přátelských i dalších, v něm zůstalo otevřených, nedořešených, přerušených, povinností na kterou ho Torvald vyslal. Také v něm ještě pořád existuje místo, které patřilo Freyje a které se nikdy nezaplnilo. Krátké románky bere jako přístřešek mezi bouřemi, ne jako novou cestu. Na skutečné nové pouto si netroufá; ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že ví, co ho čeká: jednou se zase bude muset otočit a odejít bez možnosti vysvětlení.

Arvid je muž, který stojí mezi dvěma jarlstvími, dvěma loajalitami a dvěma životy. A každý den hledá způsob, jak se nezlomit. Drží se vlastních pravidel, pevného osobního kodexu, i když má někdy dojem, že svět kolem něj už žádná pravidla nemá. Je medvěd, který se naučil žít mezi vlky. A to, že dosud nesežral žádného z nich, není důkaz mírnosti. Je to důkaz sebekontroly.

Arvid vyrůstal v Korrviku, hlavní osadě Hrafnstrondu, mezi rodinami rybářů, řemeslníků a mužů, kteří se rok co rok vraceli ze severních nájezdů s krví na čepelích a příběhy v očích. Jeho otec Ketil byl jarlsmaður u Torvalda Hrafna. Ne přímo jeden z jeho Hrafnarů, elitních nájezdníků, ale dostatečně zručný a oddaný na to, aby si vysloužil tenhle nižší titul. Odmala svého syna vedl k tomu, aby nejdříve pozoroval a až pak mluvil, stejně jako k boji typickému pro Hrafnstrond, využívajícímu dvě zbraně - Arvidova volba při tom padla na sekery. A všechno otcovo učení přijímal tak přirozeně, že si toho všimli i jiní.

Když mu bylo šestnáct, poprvé směl doprovázet otce i Hrafnary na malý nájezd. O tři roky později už nesl stříbrný náramek na levé paži jako symbol toho, že v jarlových očích vystoupal víc než Ketil - Torvald mu jej předal bez úsměvu, ale se spokojeným pohledem muže, který si byl jistý svým rozhodnutím. V té době také poprvé potkal Freyju Mjöllsdóttir, přítelkyni jarlovy dcery Torvi. Byla cvičenkou chrámu v Garholtu, přislíbená ke vstupu mezi Helgarborn a připravovala se k přijetí posledních slibů. Jejich vztah byl od začátku špatný nápad: Arvidovi bratři ve zbrani ji považovali za „nedotknutelnou“, a starší ženy v Korrviku šeptaly, že Freyja riskuje víc než jen hněv jarla. Jenže být mladý znamená nevidět hranice nebo na ně alespoň nedbat. A jejich vztah byl ohnivý, rychlý a bezmyšlenkovitý - přesně takový, který dělá největší škody. Freyja kvůli Arvidovi odmítla přijmout závěrečné sliby chrámu. To bylo něco, co se v Hrafnstrondu nezapomíná ani neodpouští. Po několik let spolu byli „oficiálně neoficiální“; Torvald sice proti jejich vztahu veřejně nevystoupil, ale Arvid věděl, že se dívá. I proto se odkládalo jejich oficiální zasnoubení: příliš mnoho lidí mělo příliš mnoho výhrad.

A pak, když bylo Arvidovi sedmadvacet, Torvald jej povolal a předložil mu úkol: vyrazit jako zvěd do Skaldarheimu, zjistit, jak dalece je jarl Snorri Skeldarson ochoten zajít kvůli proroctví o štítové sestře, a vrátit se. Krátká mise. Několik týdnů. Nic, co by měnilo životy. Freyja pochopila ještě dřív než se jí zcela přiznal, že úkol přijal. Pochopila, proč nemohl ani nechtěl odmítnout - nebo se tak alespoň snažila vystupovat. A rozešli se beze slov, která by slibovala návrat. Nechali svůj vztah shořet tišeji, nenápadněji, než začal - dokud se z něj nestal jen uhlík, který na povrchu přestal žhnout, ale ještě dlouho pálil prsty, když se ho jeden z nich neopatrně dotkl ve vzpomínkách.

Vstup do Skaldarheimu byl pro Arvida tvrdší, než čekal. Snorriho muži na něj hleděli jako na vetřelce, kterého je třeba vyzkoušet, než ho budou považovat alespoň za nástroj. Přízvisko Hrafnkel dostal hned první zimu: nejen kvůli původu, ale i proto, že „havraní krev“ v jejich jarlství nikdy nevzbuzovala důvěru. Někteří to oslovení používali posměšně, jiní varovně. Arvid se ani jednomu nebránil. Bylo pro něj snažší tímhle ohněm projít, než se ho pokoušet hasit a tak nové pojmenování přijal za své. První týdny už tak byly plné potyček. Převážně slovních, občas došlo na víc. Zjistil, že jeho zádumčivé pozorování, které byla v Hrafnstrondu oceněno, je tady považováno za neupřímnost. Rychle se proto naučil odpovídat tvrději, stát pevněji a úder vracet stejně rychle jako pohled. Přesto si hlídal, aby nezpochybnil Snorriho autoritu; věděl, že přežít znamená zůstat viděn jen tak, jak viděn být potřebuje.

Když poprvé skládal Snorrimu slib věrnosti, oba muži věděli, že není zcela uppřímný. A přesto ho jarl přijal. Protože znal cenu muže, kterého mu Torvald „poslal“. Částečně ho těšilo, že má u sebe někoho, kdo patří jinému jarlství a především: potřeboval muže, který se umí dívat a mlčet. To, že je loajalita takového muže dvojnásobně vratká, mu nevadilo - bral to jako výzvu a neváhal si Arvidovu “loajalitu” pojistit tím, že se občas mezi řečí ptal na to, jak se daří jeho rodině. Přesto byl v prvním roce Arvid především jen tichým pozorovatelem. V druhém začal plnit úkoly, které vyžadovaly trpělivost a ostré oči. Ve třetím roce už byl dost blízko, aby chápal, co se Skaldarheimu pohybuje pod povrchem, ale pořád dost cizí, aby nebyl součástí té hniloby. A s každým dalším měsícem začínal chápat, proč se Torvaldův hlas v jeho paměti ztišuje: protože se v něm ozývala vlastní nejistota. Když přišel do Skaldarheimu, čekal, že služba skončí během jediné zimy. Torvald mu dal jasné instrukce: najít, zjistit, vrátit se. Jenže jarl Snorri Skeldarson se ukázal být mužem kterého nešlo přečíst na první pohled. A který, mezi vší svou posedlostí, vidí některé věci překvapivě podobně jako on sám. 

A tehdy se navíc ještě objevila ona. Vedis - tichá žena s ještě tišší mocí. Arvid netušil, co přesně v něm její přítomnost otevírá, ale poprvé po dlouhé době měl pocit, že jeho přetvářka skřípe. Vedis byla nebezpečná ne mocí, ale tím, že jej viděla jinak než ostatní: ne jako Snorriho muže, ale jako někoho, kdo se na věci dívá podrobněji, než by měl. Nechtěl a nechce se k ní přibližovat - protože každý krok blíž je krokem, který by jej mohl prozradit. Je pro něj něco mezi varováním a připomínkou domova. Obojí z toho je přitom stejně nebezpečné. Proto se jí vyhýbal, kdykoli mohl. Proto ji sledoval, měl možnost. Proto obojí stále dělá, i když je dnes jarlsmaður Snorriho - přijal titul, který nasadil jako masku jenž nosí s takovou obratností, až občas zapomíná, kde začíná a končí. Ale pravda pod tím vším  je jednoduchá: jeho cesta ještě neskončila. A jednou, až se vrátí do Korrviku, bude mít co vysvětlovat. Ne Torvaldovi. Ne Freyje. Sobě.